Den první - Omytí v jezírku slz
Do mé cesty se postavil les, ale já do něj vešel. Veprostřed toho lesa jsem našel jezírko. Jezírko hluboké po okraj naplněné mými slzami. Svékl jsem své špinavé šaty a nahý jsem se ponořil do studené vody. Byla slaná, ale postupně, co jsem se koupal a smíval ze sbe špínu, byla sladší a sladší. Když jsem se po koupeli oblékl své šaty, voda se začala vypařovat a já si najednou uvědomil, že má nenávist, závist, pýcha a zloba jakoby ze mě to všechno opadlo. Byl to přijemný pocit, cítil jsem se tak lehce. Když jsem pak šel dál a prodíral se houštím, zjistil jsem, že moje malá společnice - malá víla, kterou mi nazýváme naděje, je malá asi jako vosička. Vyapdala tak křehce a zranitelně. Nechci aby umírala pomalu, ale nejde ji jednoduše zmáčknout mezi prsty.
Stromy se začali kymácet ze strany na stranu a vítr šeptal mezi větvemi tichou píseň nadcházející ncoi. Posečkal jsem, než se setmí a pak jsem si ustlal na kořenech jednoho prastarého stromu. Dlouho jsem se díval na hvězdy. Připadalo mi jakoby každá hvězda značila jednu moji slzu z jezírka a jeden velký kulatý měsíc tomu dominoval. Dlouho jsem nemohl zavřít oči jakoby mě měsíc vyzíval, abych obdivoval jeho krásu. Trvalo dlouho než jsem zavřel a oči a pokoušel se ho nevidět. Nakonec jsem usnul pod měsíční peřinou.
