Den šestý - V bludišti zrcadel
Nemohl jsem psát, protože jsem se ztratil. Probudil mne paprsek sluníčka deroucí se skrz husté koruny stromů. Posadil jsem se a mžoural jsem na lesklý předmět před sebou. Po chvíli jsem zaznamenal , že se dívám na sebe jen s asi o rok mladší tváří. Přistoupil jsem k zrcadlu a náhle můj mladší odraz udělal zcela jiný pohyb než-li já. Vyzýval mě, ať přijdu blíže. Dotkl jsem s e studeného skla a zrcadlo se zavlnilo jako hladina vody. Můj odraz se zachichotal a vyzýval mě dál. Strčil jsem do obrazu celou paži a náhle mne něco vtáhlo dovnitř. Spadl jsem na dřevěnou zem . Hořel tu krb a postel byla uprostřed místnosti. Byla to chata. Nad stolkem viselo další zrcadlo a v něm ten můj protivní obraz mého mladšího já. Zuřivě jsem po něm skočil a prolétl zase jinam. Ocitl jsem se u sebe doma a ze zrcadla na skříni se na mě on opět šklebil. Opět jsme po něm skočil a prošel na jiné místo. A takhle ještě několikrát. Začal jsem být vyčerpaný. Každý skok mi dělal čím dál tím větší problém a všechna ta místa byla jako naschvál vzpomínkově spojena s tebou. Konečně jsem dopadl na místo, kde se žádný další portál nenacházel. Byl to tvůj balkón. Podíval jsem se dovnitř přes skleněné dveře.Tam mé mladší já se radovalo s tvým mladším já. Jak já mu v tu chvíli záviděl. Měl všechno, po čem jsem já toužil a nemohl jsem to nějak mít. Připálil jsem si cigaretu a přemýšlel nad tím, co teď budu dělat. Dým stoupající vzhůru mi také připomněl spoustu věcí. Naštvaně jsem odhodil špaček a znova se přilepil na průhledné dveře balkónu. Sklo se ale začalo roztékat. Nemohl jsem se hnout, jak mi lepkavá hmota spolkla paže. Nakonec mě vytvořený vír lepkavé hmoty vtáhl dovnitř a úplně celého spolkl. Jako spláchnutí záchodu. Najednou jsem s ocitl zase u svých věcí v lese. Můj kapesní orloj ukazoval o pět dní později. Ručičky klidně tikaly a slunce začalo vycházet zpoza obzoru. Zavřel jsem orloj a znova schoval do kapsy. Možná znám význam této cesty, možná jsem naivní stále, ale paprsek vycházejícího slunce mi ukázal malinkou pěšinku v trnoví. Celou tu dobu mi byla skryta, ale najednou jako by se mi sama nabízela. Popadl jsem věci a vydal se tou úzkou pěšinkou. Třeba se konečně z tohohle lesního bludiště nevědomosti dostanu. Okolo mě teď lítají dvě drobné víly – obě to jsou Naděje, ale každá jiná. Ta nová má dokonce krásnější zvonivý zvuk.