Hřbitovní kvítí

NAcházím se v abstraktním světě. Okolo mě plují bublinky a v nich jsou obrázky. Odvážím se přijít k jedné blíž, vidím tam sebe a tebe na mříži, jak spolu koukáme do objektivu foťáku, který držím nad námi. Bublinka mi odpluje před nosem a ztratí se v záplavě dalších bublinek. Napravo ode mě připluje další. Zní tu hudba z hrací skřínky, kterou jsi mi přivezl z Francie. Jen kličkou točí neviditelná ručka. V bublince jsme v chatě a ty něco povídáš...ah, už i vzpomínám... na dvě hodiny povídání o efektech. Možná kvůli tvé poloviční upřímnosti se mě pořát drží naděje. Za celou tu dobu jsi toho udělal tolik a řekl toho tolik, ale třeba jsi ve skutečnostiúplně jiný. Nebo teď se chováš jinak a tvá pravá tvář je ta, co důvěrně znám. Začíná se mi motat hlava a bublinky okolo mě se začnou rychlejš pohybovat. Tolik vzpomínek, tolik výjevů najednou vidím. Proč to pořát tak bolí? Chytám se za srdce a zařvu. Bublinky prasknou a rozsypou se na biliony maličkých střípků a se zvonivým tónem se rozsypají po zemi. Jejich abstraktní obsah, který v prostoru neznamená nic, projede mým tělem a mě vytrysknou slzy. Pro mě znamená celé moje bohatství. Prudce otevírám oči. Zjišťuji, že ležím na sešitu z angličtiny a celá třída včetně profesorky na mě divně kouká. Nervózně se zasměju, profesorka něco nesrozumitelně zamumlá a pokračuje ve své výuce. Já skryji svůj zrychlený dech a otřu slzy. V hlavě mi však pořát nepřestává hrát melodie Amelie.