Den pátý - Stěhování do nížiny prozření
Dnes ti píši naposledy z Křeččího údolí slz. Stěhuju se z tohoto místa, zde už mě nenajdeš. Ty si zůstavej zaslepen v jinych světech, ale já už jsem prozřel, už znám tvou pravou tvář. Od teď se vydávám do Křeččí nížiny prozření, ale ne na dlouho. Brzo zase půjdu dál a budu čekat, až mou cestu zase překříží jiná cesta jiného člověka. Jsem rád, že odtud mohu odejít.
Dnes se s tebou setkám a chci být silný i kdybys přišel s někým ruku v ruce. Včera večer jsem dlouho promlouval s čarodějkou a řekla mi věci, které mi bylo těžké jí uvěřit. Budu bránit své přátele a sebe. Nechci se ti už poddat. A sám nepřeji své náhradě, co s tebou bude, aby byl tvou figurkou v tvé hře, jako jsem byl já. Dokonce i moje naděje se mě ještě drží, ale už jen v malé podobě. Odcházím i když nejsem ještě úplně vyléčen, ale se svým citem k tobě se poperu a chci jej roztrhat na miliony kousíčků a rozfoukat do pustiny zapomnění. Čeká mě ještě dlouhá cesta, ale nyní doufám, že na ní potkám poutníka, co si říká Zázrak, protože chci dojít až do konce a téhle nemoci se zbavit. Třeba se ještě někdy sejdeme na nějaké křižovatce, ale na tu svou cestu tě už nechci pustit a ani jít na tu tvou. Sbohem
---
Křeček odložil brk, papír vložil do obálky a zapečetil. Přehodil si přes záda krosnu a vyšel z prázdného obydlí. Někde od východu z údolí vál vítr nesoucí vůni nového začátku. Křeček složil obálku ve svých dlaních do holubice. Papírová holubice zamávala křídly a rozletěla se do vzduchu. Brzy mu zmizela z dohledu. Pak Křeček odlehčeně vykročil svými kraťoučkými nožičkami po své cestě. Něco končí a něco začne, o tom je cesta života a záleží koho na ní potkáš a kam tě on pošle.
