Den první - noční lov vzpomínek
Býval jsi můj a já tvůj. Aspoň jsi to říkal. Říkal jsi, jak moc ke mě chováš city. Vždycky, když se objevila překážka, společně jsme ji překonali. Psal jsi mi, že už nikdy nechceš na mé tváři vidět ani stín smutku a teď jsi ten smutek způsobil ty sám. Psal jsi, ať si pamatuju, že jsem tvůj jedinný a nechceš mi nikdy ublížit a já si to pamatoval. Kdybych tak věděl, jak tvrdě dopadnu na hubu. Už se to jednou stalo,ale ty jsi hned druhý den přišel s růžema a tak čekám znova, možná marně, že tě znovu uvídím na svém prahu, byť i jen s jednou malou sedmikráskou a řekl mi, že chceš být zase po mém boku. Mám pocit, že bez tebe nepřežiji jediný den, byl jsi mou inspirací, mou energií, něco tak magického,..
Teď sedím v posteli a vím, co všechno skrývá tenhle pokoj, jaké vzpomínky, kouknu se ven z okna a vidím zahradu, kde jsi si hrál s pejskem a nádherně si povídali, viděl jsem schody k suterénu a zabolelo to. Vidím mříž a ani její teplo mě již nezahřeje, vidím lavičku a strom naproti mého bytu a chce se mi přestat kouřit, vidím jen část oblečení od tebe, vím že se zakousne do mé kůže... místa a věci, co mi tě připomínají jsou všude. Nejvíce ale pak bolí vidět zapaléné svíčky. Vzpomenu si na chatu, když jsi přijel z Irska. Není to zase až tak dávno, tak proč tu ležím sám a plaáču? Čím dál tím víc si uvědomuju, co se vlastně stalo. Jakkákoliv myšlenka na tebe a zabolí to. I tak mě všechno nutí napsat pár vět. Přemýšlím i jestli si tohle někdy přečteš, tak jako na začátku, když jsme se poprvé políbili...
Zase se nutím vzpomínat a vím, že to ještě bude dlouho trvat neb nepřestávám věřit.
