Kupec od smrti
Byl krásný sluneční den, srpen 1942. Na hlavním dvoře se pracovalo už od sotva prvních vykouknutí slunečních paprsků, které teď vězně pálily do vyholených lebek. Den jako každý jiný, jen o pár přátel a spolupracovníků méně. Tu projel vozík tlačený 2 vězni k budově krematoria s vysokými komíny. Na vozíku bylo poskládáno asi 20 těl různě zohyzených. Byly to oběti předchozí noci- někteří zemřeli na tyfus, který se díky nedostatečné hygieně po táboře rozšířil neuvěřitelnou rychlostí, jiný na vykrvácení, zanícené rány, otevřené zlomeniny,…
2 vězni pracovali tiše a velmi pilně, zdřejmě v naději, že dostanou porci polívky navíc. S co nejmenším hlukem a zdvořilou úklonou projeli kolem 2 dozorců - příslušníků SS.
„Pořád přivážejí nové a nové transporty. Jako kdyby se ty židácký svině někde rojily..“
„Tak tak..“
odpověděl dozorce druhému
„Za chvíli tu nebude k hnutí, neměli by jít do plynu jen práceneschopní, ale rovnou celej transport.“
„Tak tak…“
okomentoval to znova dozorce
„Svině židácký, nevíte, kde je vaše místo? Nová říše německá se bez vás obejde!“
rozkřičel se eSeSák na pracující vězně. Jeho kolega to zase okomentoval jen větou „Tak tak…“
Na oběd přijel nový transport ze severu Polska s asi 600 jednotkami. Zmateně se kolem sebe rozhlíželi, přidržovali své osobní věci a děti.Pak vystoupil jeden eSeSák po boku s tlumočníkem a ohlásil:
„Milý židé, jste po cestě určitě vyčerpáni, vyděšeni, propoceni,…aby se vám ulevilo, půjdete do sprch, dostanete mýdlo, osprchujete se v našich modernizovaných sprchách a pak se stavíte v jídelně pro chleba a teplý čaj..rozumíme si?“
polský tlumočník svému lidu poslušně přeložil eSeSákovo oznámení . Oblbnutí židé začali jásat a polichoceni německou vlídností se jako poslušné ovečky začali hrnout kolem řady příslušníků SS branou s nápisem KT Osvětim. Jeden z SS chytl jednu židovskou dívku za ruku, když kolem něj procházela.
„Hej židovko, jak se jmenuješ?“
„Johanna, pane“
„Hmm…Johanna, výborně zařiďte tady pro Johannu speciální péči..“
zahlásal vesele eSeSák a dívku opět pustil. Pak se naklonil k jednomu z vězňů Sonderkomanda a pošeptal mu:
„Tahle se mi líbí…“
----------
Vězni se svlékli, každý dostal pro větší důvěryhodnost kus mýdla a pak s enahrnuli do 4 velkých místností, kde ke stropu byli připevněny sprchové hlavice a po zdech trubky, vytvářející iluzi, že tudy proudí voda. Venku SS vhodili krystaly Cyklonu B do trubek ústících do místností nacpaných židy. Krystaly reagují se vzduchem a uvolňují jedovatý plyn.
Netrvalo to ani 2 minuty a byl slyšet řev, nářek a pomalu ustávající bušení do stěn umýváren. Jeden z SS se díval na tu genocidu přes okýnko. Když už poslední tělo dopadlo na ostatní usmrcené, přišel k němu kolega.
„Máš ji přichystanou, ty starý prase..“
„Víš, proč to dělám…“
„Vím, ale stejně si myslím, že si zvrhlý..“
„Moje věc..“
odsekl mu a odešel od okýnka. Začal proces větrání a jemu skončila služba. Odešel do betonového krytu přímo v táboře.
------------
Zaklapla pojistka ocelových dveří krytu. Holínky sešly po betonových schodech dolů do místnosti. Byla to jen malá místnost, obsahující dřevěný ošoupaný stolek se šuplíkem na zámek a stejně zničenou židlí, sedlo, pouta a skříň. EseSák hodil svou zbraň na stůl, sundal plášť a pověsil na háček vedle skříně. Naproti ní byla pouta a v nich upevněná Johanna, celá svlečená.
EseSák si vybíral vždy nejkrásnější dívky z transportu. Tahle byla krásná, ale něčím se od předchozích odlišovala. Černé prstýnkové vlasy teď rozcuchané a trčící do všech světových stran. Snědá pleť a hebká jako samet. Otevřela své hluboké hnědé oči, ze kterých se valil smutek a zmatek.
„Těší mě Johannko, jsem oberscharführer Benz…“
dívka zamrkala a snažila se mu odpovědět
„Neboj se mě, já ti neublížím…nejdřív..“
přes vysílené hlasivky přešlo jen něco jako „Co?“. Slabě a téměř neslyšitelně. SS si sedl na židli a nohy hodil na odrbaný stolek. Podal si zbraň, odemkl šuplík, nabyl zbraň a namířil na židovku. Dívka cekla bolestí, i když se kulka zasekla do sedla vedle jejího nahého boku.
„Říkal jsem, že ti ze začátku neublížím..“
ze šuplíku vyndal další klíč.
„Uvidíme, co odemkne tenhle klíč..“ odemkl skříň „.. a copak schovává tahle skříň?“
otevřel zdobené ryté dveře a odkryl její obsah. Takhle nevinné vyhlížející skříň ukrývala tolik hraček, bičů,lan, roubíků, jehlic,… pravý ráj pro příznivce zvrhlého sadomasochismu.
------------
„Svině židovská“
Konec biče dopadne na nahou kůži Johanny a vytvoří červenou čáru přes prsa. Dívka by ráda křičela, takhle jen hýkne a zakousne se do látky ucpávajíc jí ústa. Dávno má ruce otlačené od pout a paže zbělely od toho jak je má upevněné vzhůru nad hlavou. Na bradavkách zaseklé kleště se zoubkama, v panenském těle vibrující válečky nadměrné velikosti. Po snědé kůži značné modřiny, kopance, kousance a krvavé šrámy.
„To nic nevydržíš? Rozmazlená židovská svině! Jen 2 hodiny bičování a už 3x jsi omdlela? Co to je? „
další rána, dopadne na bok a vytvoří další šrám hned vedle řezné rány. EseSák odloží bič a nabije zbraň.
„Mám tě snad hned zastřelit?“
Johanna se slzami na víčkách opatrně kývne. Ozve se výstřel. Dívka zavyje bolestí. Ostrý plamen zažehne její levé stehno.
„To přijde až po delší době“
EseSák ze šuplíku vytáhne kořalku a z plného hrdla se napije.
„Víš já jsem vlastně lékař, měl bych tě ošetřit…“
přiklekl k levému stehnu a zadíval se do spáleného masa, v němž byla vystřelená kulka. Strčil tam ukazováček a začal dolovat kulku. Když ji vytáhl, myslil si, že ránu musí vydezinfikovat. Sáhl po kořalce a nalil jí pár kapek do rány. Srcervoucí kvikot se odrážel od betonových zdí..
„Můžeš mi ještě poděkovat, že dbám na tvé zdraví..“
Johanna začala něco mumlat, když eSeSák přiložil ucho k jejím ústům, znělo to jako hebrejská modlitbaNajednou se židovka vzepřela a chtěla ho kousnout přes roubík do ucha,
„Ty děvko nevděčná, mého ucha se ti zachtělo?“
vytasil kudlu, odkryl její pravé ucho a odřízl ho od hlavy.
„Tak co děvko? Tohle si chtěla?“
Johanna přes slzy viděla rozmazaně Benze a v jeho prstech její ucho.
„Za tohle tě ztrestám ty židovská zasraná kurvo!“
uvolnil jí z pout jednu ruku a hrotem kudly jí přejel po kloubech. Pak si došel k šuplíku, kde si vzal kleště, po té se vrátil.
„To je krásný prsten, byla jsi zasnoubená? Zaslíbená někomu?“
Johanna kývla.Benz jí prsten sebral.
„Za prvé, teď patříš mě a za druhé..děkuju za něj, bude za něj pár mark na kořalku.“
Zlatý prstýnek strčil do kapsy khaki kalhot, pak přiložil kleště k prostřednímu kloubu prsteníčku. Zmáčkl jej a kloub rozdrtil na malé částečky. Johanna nejdřív zavyla a pak omdlela.
„No tak kurvo, vstávej, takhle si to ani jeden z nás neužije, vstávej!! Kurvo!!“
Dal jí facku z levé strany, pravé strany a zase z levé. Věděl, že pootevřela oči. Za stolu vzal jehlu a nažhavil pod zapalovačem její špičatý konec. Johanna se probrala, když jí jehlou píchl ze strany do krku. Píchl ji znova a znova žhavil a znova píchl a znova žhavil… Žádná část těla nezůstala opomenuta. Nakonec jí dal pěstí a tím jí zlomil nos. Přešel ke stolu a zapálil si cigaretu. Chvíli svou hračku pozoroval. Jen tak tam celá okrvácená visela za jednu ruku a hlavou dolů. Vlasy na pravé straně byly slepené krví, co tekla z místa, kde předtím bylo ucho. Znova uchopil kleště. Johannu chytl ze zadu za vlasy a vytáhl hlavu tak, aby jí viděl do očí. Vyděšeně na něj koukala, potají doufala, že už s ní skončí. Sejmul jí roubík a její naděje
vzrostla. Dolní čelist stáhl dolů, aby si prohlédl její zuby.
„Věděl jsem to..“
kleštěma jí na tvrdo vytrhl z dásní zlatý zub.
„Kurvo, svoje bohatství si nebudeš nechávat pro sebe!“
„Ano..“
vyšel jí slabý hlásek přes rty. Benz jí nandal roubík zpátky.
Znova se vrátil ke stolku a sebral kudlu. Johanně sundal kleštičky z levé bradavky, hned pocítila úlevu, ale jeho dech narážejíc o ní jí pálil.
„Víš, od každé dívky, co jsem tu měl, jsem si nechal suvenýr..“
Židovka zavrtěla hlavou, ale tahle zoufalá obrana jí stejně k ničemu nebyla. Nejdřív o její bradavku típl cigaretu a pak ji pomalými,ale cukavými pohyby odřízl. Jediné, na co se ona zmohla, byl zoufalý zvuk vyjadřující bolest. Ani plakat už nedokázala. Benz si úchylně prohlížel svůj nový suvenýr. Pak se podíval na ni. Jediným prudkým pohybem se jí kudla objevila v břiše.Johanna vyprskla krev a pak roubík se jej začal zbarvovat- Pár kapek steklo po krku a navštívily rány po bodnutí jehly.
Benz dívce odpoutal ruce.Johanna ani necítila, jak se jí krev rozlévá do rukou a naplňuje její žíly. Nechal ji spadnout na studenou betonovou podlahu. Klečela tam na všech čtyřech a klepala se. Bála se pokračování, nebála se smrti. Benz jí dal kolem krku smyčku z lana a jemně utáhl.Z kouzelné skříně vytáhl jehlice. Johannu posadil a opřel o sedlo.
„Dej mi ruku..“
poslušně mu podala ruku bez rozdrceného kloubu.Ani se nestačila nadechnout a první jehlice se jí zabodla pod nehet.
-------------
Johanna klečela na všech čtyřech, pod všemi nehty na ruce zabodané jehlice, na krku oprátka. Benz si před ní klekl, rozepl si kalhoty a vytáhl svůj penis na světlo. Dívka jen vykulila oči. Bez většího zdržování a známek protestu se jí ocitl v puse. Bylo jí na zvracení, žalud se jí zabodával až do krku a vyvolával dávivé reflexy. Oči naplněné slanou vodou, pod nehty jehlice způsobujíc jí další bolest, v těle už jen jeden vibrující váleček… a v puse to nejhorší, co jí tam kdy mohlo dostat. Několikrát už musela polknout zvratky, co se jí nahnaly do krku, což jí také neuvěřitelně vyčerpávalo. Nakonec zavřela oči nechala všechno na něm. Konečně pocítila vysvobození – lepkavou hmotu ve svých ústech a nechala ji sklouznout až do probodnutého břicha.
„Měla bys být na sebe hrdá.Spolkla si asi milión adeptů na pravého němce..“
oznámil jí když si zapínal poklopec u kalhot. Johanna to na předních už nevydržela a spadla na bok na studený beton. To se Benzovi nelíbilo, uchopil jí ze zadu za rameno.
„Děvka už nemůže?“
trhl s ním a vysadil ho z kloubu. Dívka jen vydala bezhlasý vzdech a zase položila hlavu na podlahu.
„S tebou už nic nebude, skončíme to!“
vzal za volný konec oprátky a začal ji stahovat. Johanně se sevřelo hrdlo, postupně se jí zúžoval prostor pro dýchání. Benz se sklonil k jejímu jedinému uchu ,začal jí do něj řvát.
„Děvko židovská, byla jsi zatím nejhorší kurva, co jsem tu měl. Bez výdrže, bez reakcí, které vyžaduji, jsi jen póvl společnosti ani pořáně vzdychat neumíš..!!“
pořád táhl za oprátku a smyčku utahoval. Johanně se začalo tmít před očima, místnost i eSeSákův hlas jí pomalu začali připadat tak vzdálené.Hlas jí vibroval celým tělem, otupělá bolestí naposledy vydechla, pak jí víčka ztěžkla a sesunula se k zemi. Benz zkušený vypozoroval, že Johanna je mrtvá. Sejmul smyčku z modrého krku a vložil zpět do skříně. Zpoza jednoho kabátu vyndal pilu na železo. Dívku rozložil na stůk a začal jí dělit tělo na menší části.Prostřelená noha už není součást. Prsty jsou už jen malé částečky, úlomky těla- Hlava oddělena od štíhlého ženského krku. Propadlé oči vypíchne z důlků, vlasy černé barvy oholí břitvou a ty poníženě dopadnou k Benzovým nohám.Vykloubené rameno jde po naříznutí kůže skvěle odtrnout a rozlámat , aby se lépe složila do vozíku určeného na cestu ke krematoriu.Postupně zneuctěné panenské tělo je rozkouskované na částečky jako puzzle. Benz si uspokojeně otře ruce do kapesníku s iniciály své ženy. Své nově získané suvenýry vloží do sklenek s lihem a položí na dno skříně mezi ostatní.
-------------------
Časně ráno, kdy se dávájí znovu do provozu pece v krematoriu,přijede vozík s rozporcovanou židovkou k vězňům Sonderkomanda. Benz zrovna vstupuje se svým společníkem do místnosti. Do oka mu hned padne vozík s jeho hračkou..
„Podívej se na to, tahle kurva roztopí nejen touhu v srdci muže, ale i oheň v peci…“
„To je ta tvoje, co jsi měl včera?“
EseSák kývne. Pod kusy dívčího těla se rozhoří oheň v peci. Za chvíli pach spáleného masa udeří nosy dozorců. Benz znechuceně jím pokrčí jím a odejde z krematoria. Za zády ho následuje druhý dozorce.
„Oberscharführer, mohu se tě na něco zeptat?“
„Ptej se..“
„Proč vlastně si vybíráte ty dívky a pak je mučíte?“
Benzovi zasvítí paprsky vycházejícího slunce do očí z profilu.Zastaví se a rozkročí se.
„Protože.. už nesnesu trpění židů v plynu…“
„Nerozumím ti, jsi vážně zvrhlý…“
„Tak tak..“
okomentuje myšlenky strohou větou a vydá se plnit službu.