Rozárko
Dnes se zde sešlo tolik lidí. Byl jsem za to rád. Zábava se rozpoutala rychle a pivo teklo proudem. Už jsme přestával vnímat svět, zvláště, když začala okolo mě běhat Rozárka, dcera hospodského s pevnými vnady, tak akorát odhalené a stísněné v bílé košice a čeném korzetu. Tolikrát jsme měl chuť jí od toho trápení, co svíralo její hruď, odpomoct. Boky měla jako věstonická Venuše, děti by mohla rodit jedno za druhým a při tom by stále měla na rtech svůj nádhernej úsměv dozdobený drobnou pihou nad horním rtem. Vždy, když okolo mě projde, zacítím její chmelovou vůni. Přímo tě vábí zůstat v hospodě do prvního kohoutího zakokrhání a dále si objednávat další a další tuplák piva, ikdyž víš, že už nemáš čím zaplatit.
U našeho stolu seděli ještě nějací tuláci, kteří říkali, že cestujou až od moře. Proto sem jim možná mohl uvěřit jejich snědou pleť. Pak tu byli naši místní kluci. Pekař, zlatník i kováře jsem znal už od dětství a zde jsme se vždy scházeli, když naše matky volali naše otce domů. Pak tu byl ještě jeden. Podle toho, jak vypadal, jsem soudil, že je zdaleka. Roztrhané šaty promočené od deště a cáry od bláta, neměl boty a byl značně hubený, jakoby už roky nic nejedl. Jen tak tiše seděl v rohu a usrkával z tupláku pivo, občas se podíval po zábavě v knajpě, ale neprohodil s námi ani slovo či pohled.
V žilách více piva než krve, z hrdla nám vychází něco podobné zpěvu, abysme jasně ukázali hospodské kapele, že sem patří. Rozárka opět přichází se zlatavým mokem hned v osmi tuplácích pro celý náš stůl. Dno zazvoní o dřevěný stůl a všichni se žíznivě vrhnem po pivě, jakoby jsme právě přišli z roboty. Jen pohublý muž nejeví zájem o poslední tuplák, co zůstal na stole. Vezmu ho do ruky a přisednu k němu. Vyzívám ho, aby se přidal k naší zábavě, ale on jen svýma kostnatýma rukama šáhne po tupláku a přisune ho blíže k sobě. Zamrazí mě z toho, jde z něj hrůza a běs. Znovu se přisunu na své místo, ale než stačim takzvaně položit svůj zadek na dřevěnou stolici, kluci mě vyhodí do tančícího davu lidí, kteří se radují z dobré muziky naší kapely. Najednou cítím něčí ruce a když vzhlédnu a zaostřim obličej, co se na mě usmívá, shledávám, že se točím v kole s Rozárkou. Ani nevnímám své kroky padám ze strany na stranu, ale usmívám se na ni stále. Celej svět, co se okolo nás točí víc než obvykle, patří nám a já si připadám jako v nebi. Kapela dohraje a já setrvačně dopadnu na zem. Začnu se řechtat jako splašný kůň a Rozárka na chvíli vyvedená z míry mi pomáhá zpět na nohy. Nemohu se vynadívat na její krásu, přivírám a oči a snažím se dostat co nejblíže k těm jejím věčně se smějícím rtům. Náhle cítím tlak a tvrdě dopadám na stolici ke svému stolu. Podívám se na toho hrubiána, co mě sem odhodil. Je to náš hospodský. Ležérně vyvalenej na stolici na něj začnu křičet.
"Co je? Chceš se prát ty jeden výčepní?"
Hospodský jen mávne rukou a vrací se k pípě. Ale já svým skomírajícím hlasem nepřestávám.
"Nemůžeš jí věčně hlídat, víš? Až jednou budeš spát připlížim se k tobě domů a odvedu si Rozárku i kdybych tě měl zabít."
Pak má hlava dostane strašnou ránu, když můj krk ji už neunese a sesune se k zemi. Ta rána je však od stolu, na který jsem cestou narazil.
Probouzim se a snažím se určit, kde to jsem, je tu tma. Aha světlo z okýnek hospody, tak to už mě asi vyhodili. Snažím se zvednout s pomocí opíráním se o stěnu. Když už jakž takž stojim, shledám přítomnost někoho dalšího. Přede mnou je ten pohublý maník z hospody.
"Kdo sakra si? A co tu chceš?"
Vážným výrazem ke mě přistoupí a natáhne ke mě onu kostnatou paži. Ve svitu měsíce teprv zjišťuji, jak vypadá. Ah můj bože, vždyť ten člověk nemá oči. Jen jeho důlky hltí stín.
"Ah můj Bože, kdo sakra jsi?"
"S takovým množstvím piva v krvi můžeš klidně umřít."
Pronese to takovým hlasem, že mi po celých zádech naskočí husí kůže.
"Aa nech mě bejt. Jsi z pekla, že jo?"
"Tam se potkáme, ale ještě ti dám tohle"
Vytáhne opálený list papírku a zlatou minci.
"To ...to za ten tuplák...to si klidně nech..."
Křičím vyděšeným hlasem, ale jelikož jsem už dost zpíval, je můj hlas velice ochablý a tak zním jako špatně naladěné housle.
"Ne, to je tvá propustka do pekla a zlatka pro Chárona, až tě bude převážet na druhou stranu."
"Já..já nikam nejdu. Vž..vždyť já se denně modlím, nemůžu přijít do pekla."
Pohublýmu mužovi na náhle v ruce objeví kosa. Začíná se napřahovat.
"Tak si říkej se mnou: Nebudeš cizoložit, ani v tvé mysli! Nebudeš lhát! Nezatoužíš po ženě svého bližního! A..."
"...nesesmilníš?"
Hlas mi už skoro úplně vypověděl službu.
"Tak už si vzpomínáš na své hříchy!"
Sekne velkou kosou a mnou projede ostrá bolest. Zem se pode mnou otevře a já padám do žhavé lávy držíc pevně svou zlatou minci.
