Svátek svatého Valentýna
Už toho je na mě trochu moc. Po roce přišel opě ten odsuzovaný svátek sv. Valentýna. Všude ve výlohách obchodů visí srdíčka a roztomilý plyšáci, po olicích chodí páry v objetí a všude se objevují sladká přání a čokoláda. Jak sladké. Jenže já se probudila, proloupla oči a okamžitě se mi udělalo blivno. Díky parchante.Když s omývám v koupelně rty od zvratků, na chvíli se zadívám do zrcadla. Kruhy pod očima a napuchlé od ustavičného pláče. Pleť zničená a vlasy mastné a rozcuchané. Prohrábnu je. Stáhnu tílko na spaní a vlezu do sprchy. Ani teplá voda stékající po mém bledém těle neodstraní můj vnitřní pocit špinavosti a studu.
Sedím ve škole, bezduše, bez úsměvu, bez reakcí. Všichni okolo mě si šukají o tom , s kým stráví Valentýna. Opět mě to zabolí. Prchám vcelku prázdnou chodbou na záchod. Uzamknu se v kabince a vyklopím svou ne zrovna obsáhlou snídani. S těžkým dechem a se slzama v očích si sednu na studené dlaždičky. Přívěšek ve tvaru malého slona mě na krku tíží jako kámen. Strhnu ho a spláchnu spolu se splašky. Malý plod v mém břiše mi ještě dobrou chvíli nedovoluje vztát. Když přijdu na hodinu psychologie a sotva usedám na své místo, posílá mě profesorka domů. Pro svou plnoletost i bez vědomí rodičů. Samozdřejmně domů nejdu. Má chůze se po chvíli stočí do blízké koliby. Nehledě na svůj stav si objednám pivo a pořádné jídlo. K tomu si zapálím cigaretu. V rohu stojí automat a jedinnému návštěvníkovi přehrává písničky různých žánrů. Přesto mi vyhrknou slzy. Vzpomínám, jak jsem si o něm myslela, ýe je to slušný člověk, ten pravý....
Když se přede mnou objeví talíř s gulášem, otřu rychle slzy a s chutí se pustím do jídla, abych utěšila svůj protestující žaludek.
Trošku přiopilá se dopotácím domů. S letmým pozdravem projdu kolem obýváku, kde sedí rodiče a napjatě sledují cosy v televizi. Shodím tašku na zem, otevřu notebook a má hlava okamžitě klesne. Mé oči se znovu topí v moři slz. Z monitoru na mě zírá s úsměvem on. Nesnáším tě, nesnáším tě! Nesnáším tebe i naše dítě! Zkazil jsi mi život. Podívej se na mě, jak vypadám! To všechno kvůli tobě! Podívám se na rozbitý rámeček na okraji stolu. Zbyly z našeho portrétu jen střepy. Dlouho je pozoruji než se konečně odhodlám. ...Horká krev stékající po mé paži mě tak uklidňuje. Kůže se otevírá a pode mnou se tvoří krvavé jezero. Náhle je tu pocit, který tu být nemá, něco, co úplně kazí mou slast. Motá se mi hlava, chce se mi zvracet a dýchání je pro mě luxusní záležitost. Okolo mě tancuje celý pokoj. Chvíli je mi zima a chvíli strašné vedro. Zkouším zavřít oči v naději pro odlehčení pocitu. Ale patřím bílé světlo, které mě pomalu pohlcuje.
Okolo mě je jen bílo a jakýsy teplý paprsek mě šimrá na nose. Otevřu oči. Sem snad v nebi? Ne, tohle je špitál, neumřela jsem. Žiju! Stále žiju! Pokouším se posadit a překvapivě mám na to sílu. NA stolečku ve váze jsou čerstvé květiny provoňující místnost. Fascinuje mě. Kodrcavě se přiblížím ke květům a nasaji jjich vůni. Spokojeně se zabořím do měkkého polštáře a vydechnu. Prohrábnu si vlasy a překvapivě se mi v nich nezacukne ruka. Náhle mě zaujme něco na stolečku. Šperk. Přívěšek ve tvaru malého slona.