Tatínek
Nejsem básník ani poet,
Nejsem malíř ani umělec,
Nejsem prach ani železo,
Nejsem zpěvák ani herec,
Nejsem hrdina ani zbabělec,
Jsem šťastný i smutný…
Prožil jsem tak málo a přesto vím, jaká je život svině….
„Jsem loutkař, hrál jsem loutkové divadlo pro malé děti i pro výhradně dospělé jedince.
Své loutky jsem neměl na slabých lankách,ale na opravdu pevných řetězech.Vždy jsem měl jistotu, že je pevně držím a vždy jsem si byl jist, jaká bude scéna co bude následovat.
Byl jsem si tak jist, že jsem si nevšímal, že i některé lidi tím děsím… Možná, že mě sem dovedla zrovna moje nevšímavost a ledové srdce. Vždy mi bylo jedno, že moje loutky mají vlastně i srdce a své city. Jednou jsem zase takhle hrál v jedné vesnici své představení s loutkami. Pamatuji si ten okamžik, jakoby to bylo včera. Dlouhá bílá sukně, vypraná košile vonící po jarních květech a ňadra pevně usazená v černém korzetu. Dlouhé plavé vlasy jí neposlušně vály kolem jejího sukna, pohled ostrý jako břitva, výrazná modř, jenž lemovala roztáhlé a až nepřirozeně velké panenky. Tiše se usadila na dřevěnou lavičku do publika. Věděl jsem přesně, co mám dělat – ukořistit ji!
Po představení za mnou přišla a chválila mi mou hru.To byla moje příležitost. Pozval jsem jí do místní putyky na víno. Chvíli jsme se neformálně bavili a po několika sklenkách, kdy její modř v očích ztmavla do zkalené barvy, nabídl jsem ji procházku pod hvězdným nebem, jenž bylo dnes až příliš jasné. Byla to dívka jako jiná, stejně naivní, hledající lásku a pochopení muže. Z jejího kroku bylo cítit, že má trochu více upito. Vzal jsem jí nahoru k lesu, k tomu kamenitému vršku, kde se tyčí skála k oblakům. Posadil jsem ji na ni a nechal pozorovat hvězdy, za jejími zády připravil k činu. Řekla, jaká je obloha dnes pěkná, otočila se na mě a pak se jí její ztemnělý zrak ztemnil na vždy. Kudla se zabořila do jejího libového masa a čistého srdce. Její čisté plavé vlasy zbarvila červeň její sladké krve.
V další vesnici jsem měl obrovský úspěch zvláště se svoji novou loutkou líbezné panny a dlouhými plavými vlasy. Pyšně jsem chodil mezi lidi a loutku nazvanou Swon jsem předváděl a chlubil se s ni všude. Ten večer mi dali dokonce v hostinci nocleh zdarma jen, že jsem měl u sebe svou Swon.Tu noc to všechno začalo, v pokoji jsem slyšel divné hlásky, jakoby malé dívenky a přes to zvonivé jako tisíce rolniček. Tehdy jsem tomu nedával tak velký význam. Myslel jsem, že to možná je jen chyba toho pokoje popřípadě jeho okenicím. Ozývalo se to pravidelně každých 13 minut.
Když už to trvalo několik dnů a pokaždé v jiném pokoji na mě dívčí hlas volal tatínku, věděl jsem, že je něco v nepořádku.
Mé loutkové turné se chýlilo ke konci a mělo ho dovršit hlavní město.Den před tím jsem nemohl vůbec spát. Dokonce se mi zdálo, že Swon má více veselejší výraz než obvykle.
Ráno jsem shromáždil všechny své loutky. Ptal jsem se jich, proč mají takovou veselou náladu, neb všichni měli ústa protáhnuté do širokého úsměvu od ucha k uchu a to dokonce i ubrečená Tear, kterou jsem zabil ve svém minulém turné a to protože se neusmívala na moje loutky a nelíbili se jí. Smůla teď je jedna z nich. Moje matka mi odpověděla,že se jen těší na vystoupení.
Pamatuji si tu atmosféru, když jsem přišel ke svému loutkovému boxu a spustil na scénu svou sestru. Byla krásnější než tu noc, kdy jsem jí uškrtil ve spánku. Hraní si opravdu užívala. Všechno šlo nádherně a mé loutky odehráli celý příběh tak, že diváci dokonce i plakali, když Tear skočila ze skály. Tak přesvědčivě hráli. Poslední scéna a všechno skončí. Swon přiběhla do pokoje, kde se odehrává většina hry a spustila plačtivou píseň o tom, jak ztratila rodiče. V jednu chvíli sem se přistihl, jak se mi u oka třpytí slzička.Povolil jsem držení abych si ji utřel a pak jsem zacítil tlak.Najednou jsem se ocitl na jevišti.Swon na mě křičela tatínku a měla u toho šílený výraz-oči dokořán otevřené a zorničky tak malé jako jsem nikdy u ni neviděl. –Já nejsem tvůj tatínek- snažil jsem se jí vysvětlit ale ona jen dokola na mě křičela tatínku. Už jsem to neunesl a dal jí facku. Skulila se k zemi držíc si tvář. Podívala se na mě vyčítavým pohledem a opět jen zopakovala –Tatínku?- - Nejsem tvůj táta!- rozkřičel jsem se na ni.Ona se pak jen pousmála a řekla –Už nejsme němý,tatínku..- Trochu mě to zarazilo, vlastně jsem si až teprve teď uvědomil, že vlastně mluvím se svojí loutkou, mrtvou dívkou, co jsem zabil a udělal z ní loutku do mé hry. –Tatínku, víš jak chutná smrt?- -Co tím myslíš?- -Tak ji společně ochutnáme!- Pak jsem viděl jak Swon a všechny mé loutky od mých rodičů a sestry po přátele až po neznámé lidi, co jsem zabil cestou, aby se mi hodily do hry, jak všichni se sápou po mém bezradném těle.Cítil jsem, jak mě sestra škrtí, Swon probodává kudlou,Tear…ah bože cítil jsem všechno, co jsem jaké své loutce udělal, jak jsem je zabil a všechno najednou…“
Divný mužík s růžkama na hlavě kývl a dopsal poslední slovo loutlkaře.
„Tak půjdeme, teď si naše loutka.“