Vůně soli
Když se narodil, v šichni byli šokováni jeho očima, když je poprvé otevřel.Tak temné jako nejhlubší bod Atlanticu.Ve škole se mu vrstevníci smáli za jeho oči, jak byli velké, tajemné a každý se jich bál.Báli se pohlédnout do nich, aby se v nich neutopily. Poté se naplnily smutkem a jejich hloubka se ještě prohloubila, jakoby když proti sobě postavíte dvě zrcadla, vznikne tunel, najehož konec nikdy nedohlédnete. Nikdy nepoznal opravdové přátele a tak žil o samotě. Jeho největší zálibou bylo sedět na pláži, na sluncem zalitém písku, a dívat se na moře, jak slaná voda narází do útesů. Když mu bylo deset let, stal se zázrak a k jeho pobřeží připlula mořská panna. Hned, jak se naučil číst, přečetl spoustu knih o nadpřirozených bytostech, proto ho s jeho dětskou naivitou nepřekvapilo, když se tam objevila.Naopak mu vadilo, že někdo narušuje jeho soukromí a samotu. Ale malá mořská panenka si ho dokázala získat, když mu řekla, že proplula celé pobřeží i hluboké vody dánského území, viděla mnohé mořstké krásy, ale jeho oči jsou to nejkrásnější co v životě viděla. Setkávali se tak každý podvečer a povídali si o všem možném. Čas plynul a oba vyrůstali do krásy, z něho se stal urostlý mladík s romantickou povahou a z mořské panenky překrásná mořská panna. Když šestnáct let mu bylo, řekl mořské panně, že odjíždí na studia do Německa a že jí nechce opustit, ale musí. Mořská panna mu dala svůj prsten, aby byla byla pořát s ním. Dva roky uplynuly a mořská panna na něj nemohla přestat myslet. Postupně si uvědomila, že chlapce miluje. Když osumnáct jí bylo let, odplula do německých vod za svým milovaným. Když vystrčila v přístavu mezi loděma, spatřila ho, zdálo se jí, že je ještě krásnější než kdysy. Stál u plátna a maloval přístav se zapadajícím sluncem. Vedle něj byl ještě jeden hoch. Vypadalo to , že oba chlapci si spolu rozumí a dobře spolu komunikují. Skrčila se pod molem a jen je sledovala, jak oba malují a při tom si něco povídají. Když už slunce zapadlo, druhý hoch se rozloučil objetím s jejím milovaným a i s malířským náčiním odkráčel z přístavu. Mořská panna využila své šance a připlula pod místo, kde on stál. Zašeptala jeho jméno a on se otočil. Jeho hluboké oči i v tmě proříznuté jen svitem měsíce ji pohltily. Překvapen ji se s ní vítal. Promlouvali a vyprávěli si až do půlnoci. Pak se shodli na dalsší návštěvě za 2 dny po úplňku na stejném místě ve stejný čas. Mořské panně to však nedalo a druhý den připlula do přístavu, přikrčila se pod molem a sledovala svého milovaného a jeho kamaráda jak opět malují. Skončili tentokrát dřív. Když sklidili své náčiní, posadili se společně na lavičku. Chvíli ještě promlouvali, ale pak se stalo to, co se mořské panně nezdálo ani v těch nejtemnějších snech. Jeho společník se naklonil k jejímu milovanému a propojil své rty s jeho. Mořské panně s esevřelo hrdlo a do očí s enahrnuly slzy. Nemohla se ani pohnout ani otočit svůj zrak od té scény, co se před ní odehrávala. Když dvojice odešla, připlula mořská panna k té lavičce hříchu. Pod ní se v orabnžovém světle slunce leskl jen její prsten. Sabrala ho.
Druhý den přišel kluk k molu, ale namísto mořské panny tam byl jen balíček s jídlem a vzkazem. "Chtěla jsem být s tebou navždy, odteď budu, ale už mě nikdy neuvidíš, sbohem milovaný a buď šťasten..." Chlapec vyveden z míry se posadil na lavičku a pustil se do jídla- chleby s rybí pomazánkou. Už zapadlo slunce, kdy dopřemýšlel a dojedl poslední sousto. Ale něco mu uvízlo v zubech. Sáhl mezi stoličky a vytáhl mořské panny prsten, co mu dala a který včera ztratil.