Návrat mrtvích
(On)
Kapky deště na tváři a ostružiní ve vlasech, vleču se prašnou cestou a okovy na rukou se mi strhávají každým krokem níž a níž, než dojdu svého cíle tak se plazím štěrkem a kusy skla, padají na mne stíny panelových stromů, které na mne shlížejí ze své výšky, už nemůžu dál, už mi došly síli a dech se mi krátí, to oči se mi zavírají, když vidím tě stát v dálce. . . tak daleko.
(Ona)
Procházím tmavými uličkami, fouká vítr a je v něm cítit nastávající podzim. Okolo mě tančí barevné lístky a já jim závidím, jak dokáží být šťastní. Zůstala jsem stát uprostřed špinavé louže a jen jsem koukala na noční oblohu, jak se na ní třpytí hvězdy. Něco mě zastudí na mé tváři. To jedna hvězda mi spadla na líčka. Projede mnou zimnice a obejmu své tělo, abych se zahřála. Náhle mi přijde, jakoby byl proti mě celý svět. Při myšlence na tebe mi začnou téct slzy a zkapávat do špinavé kaluže...
(On)
Zůstal jsem sedět v prachu a sledoval jak mé tělo odchází, zbyl ze mne jen stín, s úsměvem na tváři skořápky, která se toulá městem a přemýšlí, bloudí v myšlenkách a vrací se na známá místa, věčně v nebi a škvařící se v pekle vlastní bolesti, usmívám se na anděla který na mne smutně hledí a na to co zbylo z dávného přítele, už se nesměji, drtí mě vlastní váha a cítím, že mě unáší voda, proud mne strhává a já v dálce slyším smrt, už se blíží, až dopluji k peřejím, bude konec, sladký a tichý, těším se. Voda se mi přelévá přez hlavu a já tě skz vodu vidím, jak jdeš po břehu, chci vykřiknout a ještě jednou s tebou mluvit, už to nepůjde, je moc pozdě.
(Ona)
Měla bych být šťastná...jenže, jde to být šťastná bez tebe? Vím, že je to bláznivý nápad, ale dnes tě chci vidět. Dnes večer chci zase patřit tobě. Bůh mi snad odpustí, že miluju. Že nemůžu žít bez tvého dotyku a bez tvého políbení. Když jsi přikývnul, poskočilo mi srdce radostí. A teď, když tě vidím scházet schody a jdeš cestou ke mě, dusím v sobě radost, která ve mě vzniká jen, když jsem s tebou.
(On)
Šílenství, co se to proboha stalo, kolik štěstí se během deseti minut může stát, kolik proseb a nejedna modlitba byly vyslyšeny, slabá chvilka mne přivádí k bohu ale můj pravý bůh sedí vedle mne, jak se to stalo? Prožil jsem zmrtvíchvstání a necítím strach z toho co bude následovat, ta neuvěřitelná euforie mysli je všenaplňující, celý svět se topí v barvách a do nich kreslím prstem náš osud, bude krásný? To nevím, ale budu se snažit vytvořit krásné dílo.
(Ona)
V tu chvíli sem si říkala, jak by bylo krásné spojit své rty s tvými. A když jsem se tě jen letmo dotkla, projela mnou neuvěřitelná melancholie a pocit štěstí. Patřila jsem zase tobě a ty zase mě, byl to neuvěřitelný pocit a já chci aby trval, co nejdéle. Jsi mé Slunce, co mi dává sílu žít dál.
Gizu Torrentin & Křeček Yomi
jako dřív
