Hřbitovní kvítí

1. kapitola

Všichni na ni křičeli a odkazovali na blízkou smrt. Ona spoutaná, procházela mezi lidmi z vesnice, avšak hlavu měla stále vztyčenou a vzhlížela k čistým nebesům.

„Čarodějnice! To kvůli tobě umřel můj syn! Čarodějnice! Uhranula jsi můj dobytek!...“ ozývalo se ze všech stran, ale tmavovlasá dívka tomu nevěnovala pozornost. Bosýma nohama přešlapovala přes ostré kamení a štěrk.

Cesta začala stoupat vzhůru. Před vesničanama se začala pomalu zobrazovat šibenice. Za velkých aplausů vystoupala po dřevěných shůdkách a předstoupila před ve větru se houpající provaz. Hrdě přehlížela po davu obyvatel své rodné vesnice, který na ni nepřestával křičet a proklínal ji. Spjala ruce své a začala v duchu pronášet modlitby, avšak stále nepohnula ani jedním mimickým svalem v obličeji. Tu přišel kněz a otevřel tlustou knihu v koženém přebalu. Jeho hluboký hlas proťal vzduch. Vůči hluku, jež vesničani vytvářeli, byl jeho hlas mnohem znamenitější. Náhle dřevěná konstrukce zaúpěla pod těžkýma botama mohutného kata. Chytil dívku za ramena a přesunul ji na propadlo, pak za zvyšujícího se aplausu vesnického lidu jí ovinul smyčku kolem krku. Ona jen zavřela oči a zašeptala „amen“ .

K

Otevřely se těžké dveře a do kolyby vlétlo několik spadlých listů. Tu vešel muž zahalen do černé parelíny s kapucí stáhnutou do obličeje, aby ho nikdo nespatřil. Přisedl za těžký tmavý stůl v úplně nezapadlejším rohu nálevny. Hospodský před něj postavil korbel piva. Kapucín jen pokýval hlavou a lehce z korbelu upil. Poté se podíval před sebe Zde seděla stejně zahalená postava. Pivo v jeho korbelu bylo zdřejmně nedotčené, jak usoudil ze spadlé pěny. Ve světlr lucerny dopadající na jeho ústa se objevil úsměv.

„Proč se chceš scházet na takovýchto místech, když tě tu někdo může objevit?“ „Chtěl bys snad být teď uprostřed Marinksýho lesa, kde by tě mí druzi mohli sežrat zaživa?“ hlas jeho společníka byl zesílen jemným vrčením jakoby od nějaké psovité šelmy. „Doufám, že tvé informace stojí za tu cenu.“ „Vzpomínáš si na svou rodnou zem, žejo? Uhor! Vyhnali tebe, nás i naše božstva, jež jsme vyznávali. Zapálili naše lesy a...“ „ Vím! Dobře si na to vzpomínám!“

„Brzy připadne moc mladému princi Uhorskýmu. Starý král je nyní na pokraji sil.“ „Už dávno nestojím o Uhor, už to není zem jeko dřív bývala. Všude se rozrostli lidé a podmanili si půdu Uhoru.“

„Jsi blázen, král vlastní už přes půlku Kaligé, víc jak půlku tohoto světa. A brzy se dostane až k Jižnímu moři a ty víš, co je mezi královským územím a Jižním mořem..“

„Marink!“

„Ano, poslední území, kde stvůry jako my můžeme žít. Jestli král zabere i Marink, tak nezničí jen naše lesy, ale i nás a hrad Viktorín.“

„Chceš teda říct, abych sehnal armádu a vedl je do boje proti králi?“ „ Jsi jediný, kdo nás může vést nebo chceš všchno své učení zahodit? Máš schopnost probouzet mrtvé.Víš ty vůbec jakou máš moc?“

„Kde mám sehnat armádu? Stvůr je málo a lidé se proti králi neotočí, jsou mu věrni za to, že jim dal lepší život. Ovce jedny tupý!“ „Se stvůrami a námi už máš spojenectvé jisté, stejně jako obyvatelé hradu se k tobě přidají.“ „Vy? A hrad? Dohromady? V jedné armádě? Neválčíte proti sobě už po několik generací?“ „Jde o naše území a naše životy, neboj se. Zařídím, aby se k nám přidali.“

„Ještě nad tím budu přemýšlet.“ Chtěl už skončit pro něj docela nepříjemný rozhovor a své srty smočil pro případ v pivě.

„Ještě jedno ti povím.“ Kapucín sebou trochu cukl. Měl chuť ho chytnout pod krkem, aby už konečně zavřel tlamu. Kdyby neriskoval své prozrazení, udělal by to. U místních se netěšil zrovna dobré pověsti, zvláště když teď lidi zachvátila jakási nesmyslná horečka lovení čarodějnic a čarodějů. Tolik si chtěl u lidí vybojovat respekt a úctu jako doktor, ale jakmile zázračně uzdravil slepou dívku, začali ho všude, kam přišel, pronásledovat a sama uzdravená dívka se radši zabila. Od té doby neměl kam jít a tak se schovával v lese mezi nestvůrami, jak je lidé s oblibou nazývali.

„Určitě si budeš pamatovat na tu kněžku z Delafie...“ „Manu?“

„Přesně tu. Je léčitelka, ale přesto něco ví o válečné magii a aby ji skutečně ovládla, chybí jí už jen jeden artefakt.“ „No a?“ nechápal, kam tím jeho společník míří a nepokojně upil z korbelu.

„Teď ji můžeš získat na svou stranu a navíc by ti mohla pomoct v tažení proti králi.“ „To pochybuju, její víra je obrácena k nebesům a snad si vzpomínáš na naše poslední setkání?! Už je to dlouho, ale její výraz se mi vryl do paměti jako jméno nebožtíka na jeho náhrobním kameni.“ „Jenže teď bude na tvé straně. Přeci vím o tvé schopnosti povolat mrtvé...“ „Chceš tím říct, že...“

„Obvinili ji z čarodějnictví tohle léto a do týdne byla odsouzena a pověšena na šibeničním vrchu za její rodnou vesnicí.“ „Kde teď leží její tělo?“ Jeho společník se teprv teď za celou dobu usmál a odhalil velké špičaté zuby. Pak sáhl po svém korbelu. Zpod pláště se ve stínu zjevila ochlupená ruka s neobvykle dlouhými drápy.

K

„Budete si ještě něco přát, pane?“ „Ne, děkuji ti Rozárie. Pro dnešek to bude všechno, můžeš jít.“ Služka se uklonila a zabouchla za sebou vysoké dveře komnaty. Starý pán otočil stránku knížky, jež svíral v kostnatých rukách. Pi chvíli ji zaklapl a odložil na noční stolek z tmavého dřeva a sfoukl plamen svíčky. Náhle místnost potemněla, jen trochu měsíčního světla dopadalo na měkké koberečky a pár kožešin různé zvěře roztaženýchpo parketové podlaze. Starý pán zavřel oči a vydechnutím se položil do nadýchaného polštáře. Z venku bylo jasně slyšet, jak vyvádí meluzína a bouchá mu do okenic.

Zničehonic však ustala a jedno křídlo okenic se pootevřelo. Stařec prudce otevřel oči. Zpoza vlající záclony zpozoroval malého černého ptáka. Vstal.

„Táhni starý havrane, ať už přinášíš jakékoliv poselství!“ Rozkázal mu a snažil se ho vyhnat. Havran však jen stál na místě a hloupě si jej prohlížel.

„Neslyšíš havrane? Já, král Uhorský ti to přikazuji, zmiz odtud!“ Ale havran se ani nepohnul.

„Tak a dost, teď poznáš můj hněv!“ Stařec došel od postele ke krbu, kde klidně plál oheň a tasil meč proti ptákovi.

„Nechť tě stihne smrt!“ Rozeběhl se k oknu a čepelí rozpůlil havrana ve dví. Z havrana zbyly jen pírka, která se pomalu snesla na podlahu.

„Jen pírka?“

„Jen pírka! Ozvala se odpoveˇodněkaď ze stinného pravého rohu místnoti. Starý pán vyděšen se otočil. Stále svíral meč.

„Zdravím tě. Promiň, že se ti nepokloním, ale ty nejsi pro mě král. Rozhodně to neznamená, že se nemůžeš poklonit ty mě. Dovol, abych se představil: jsem nový vládce pro tento svět.“ „Kdo jsi?“ „Původně jsem tady žil, tady v Uhoru, dokud jsi nepřišel ty a vše nezničil. Všechna zvířata jsi odtud vyhnal, vykácel lesy a dokonce si měl tu drzost a postavil ses našemu božstvu!“ Stařec pevně sevřel meč v rukách. „Přicházíš se pomstít za ty tvoje breberky? Co jsi sakra zač? Člověk být nemůžeš, když jsi přišel přestrojen za havrana, tak...co jsi za nestvůru?“ smál se svému navštěvníkovi, ale brzo mu jeho úšklebek z tváře zmizel. Cítil, jak mu kolem kotníků omotává slizký šlahoun jakési rostliny a pomalu jeho tělo obepíná.

„Možná bys měl začít litovat svých slov.“ Šlahouny vystupovaly zpod kapucínova pláště a přivlastňovaly si královo křehké tělo. Král se snažil vyprostit oháněním čepelí svého meče. S tím se však kytka dokázala hravě vypořádat pevným zaškrcením jeho zápěstí. Meč zařinčel dopadnutím na dřevěné parkety. To už šlahouny začaly obepínat jeho krk a vynesly ho skoro až k malovené klentbě stropu. Teď měl stařec výhled na svého útočníka.

„I když mě..chr..zabiješ...můj sin mě..pomstí!“ chraptěl a sýpal král lapajíc po dechu. „Tvůj syn mě nezajímá, zmáčknu ho stejně jako teď tebe a váš poslední výdech bude spása pro náš svět. Hned potom se vrátím do Uhoru se všema svýma společníkama, vypálíme vesnice a lidstvo pobijem do posledního dítěte, zničíme vaši úrodu a znovu tu vzrostou lesy a všechno bude jako dřív.“ zasmál se kapucín a přinutil šlahouny přitáhnout krale před jeho obličej. Nyní se dívali navzájem do očí. Král si mohl zblízka prohlédnout tvář své blízké smrti. Takové bledé tváře bez jediné známky krve v žilách lemující je černými nepěstěnými prameny vlasů. Nemohl však odtnout zrak od jeho pronikavých očí. Ty oči byly plné šílené nenávisti a touhy po pomstě.

„Sbohem, starče...“ zašeptal a dal povel rostlině jej pevně stisknout. V královýc očích uhasla jiskra života. Stáhl šlahouny z právě mrtvého těla a to pomalu chladnoucí dopadlo na kožešinu hnědého medvěda. Čarodějovi zmizel z tváře šílený úsměv, který do teď měl. Najednou byl všude klid a osoba pronásledujíc ho v jeho dětství tak často ve snech a jeho představách ležela před ním zbavena života jeho rukou. Poobešel kolem ní a se zájmem si mrtvolu prohlížel. Když viděl tvář, kterou si pamatoval tak mladou a pevnou, jak si s ní ubýhající čas bral svou daň, byl zhnusen. Okolo očí se objevilo tolik vrásek a tváře byly povadlé jako odrůstající květy. Kdysy divoké kadeře byly protkány šedí a jejím třpytem ukazujíc se ve světle měsíce.

Náhle za jeho zády zaskřípaly težké dveře ložnice a v nich se objevila drobná postava s dlouhými vlasy. Které trčely do všech stran. Mág si osobu prohlédl. Odhadoval, že je to mladý princ. Tak pohublý a drobný s ještě dětskou tvářičkou. I když byl oslepován světlem jdoucí z chodby, odkud mladý princ přišel, jasně viděl, že vypadá jako starcova mladší kopie.

„Tati!“ zakřičel, když spatřil bezvládné tělo svého otce na zemi. Mág se pousmál, ale nehodlal na prince nijak útočit. Schoval se za svou černou kápi a znovu se proměnil v černočerného havrana. Po té otevřeným oknem odletěl do temné noci a zmateného prince zanechal ku svému osudu.

K

Kamennou chodbou osvětlenou vyvěšenýma pochodněma sem tam prolétl netopýr, jinak zde byl klid. V jedné z komnat stál malíř před plátnem a tvořil svůj nový obraz. Svou kombinací převážně tmavých barev působil velmi pochmurně. Stejně jako umělcova tvář. Nebylo pochyb, že přenášel na plátno své emoce. Rychlé tahy štětcem v různých kličkách vytvářely na černém podkladu úzkou cestu jemně osvícenou polovičním měsícem, který sem pronikal malým vykýřkem. Umělec se na chvíli zastavil a unaveně spustil ruku, kterou maloval. Štětec dopadl na zem a vytvořil na ní pár modrých skvrn. S těžkým vydechnutím se malíř posadil do křesla se zdobenými rameny a opěradly složitými ornamenty. Svými ledovými konečky prstů se zapřel o své čelo a unaveně zavřel oči. Jeho dlouhý štíhlý krk lemovaly dlouhé vlasy světlé barvy stažené do culíku. Byl odděn do černé košile na níž měl nadýchané fiží s dominantní broží erbu svého rodu. Jeho kůže byla bílá jako azbest, ale také na dotek ledová jako leda v moři na severu. Pozvedl víčka a podal si číši naplněnou tekutinou tak červenou jako to nejčervenější víno. Když po pár locích postavil číši zpátky na stolek, ozvalo se zaklepání na dveře jeho komnaty.

„Vstup!“ poručil znuděně a ve dveřích se objevil Thomas. Byl to jeho sluha a dost vhodný sluha – by vysoký, poslušnýa navíc mu byla jeho přítomnost příjemná.

„Pane..“ uklonil se Thomas na prokázání úcty „..zde jsme Vám přinesl další krev od Lucie. Je ještě teplá.“ „Postav ji sem a nalej mi!“ poručil mu umělec. „Je Vám dnes lépe,pane?“ „Ani ne, od té doby, co se v Uhoru začalo lidem dařit mě na tomhle světě už nic netěší. Každou noc se probudím, abych se napil Luciný krve, abych neztratil sílu. Už ani mé umění mi nepřináší žádné potěšení, všechny ty obrazy jsou...stejný...“ unaveně opět zavřel oči a zaposlouchal se do zvuku tekoucí krve v Thomasově žilách.

„Možná byste se měl opět na delší na delší čas uchýlit ke spánku.“ podal mu číši a svého pána pohladil po vlasech. To si mohl dovolit, jeho pán se o něj postaral, když byl Thomas ještě malé dítě. Zůstal mu tak navždy zavázán.

„To nemůžu. Teď musím najít Manu, aby tě učinila nesmrtelným člověkem. Když usnu, můžu se také probudit až za sto let a to už by si ty byl mrtvý. Ne Thomasi..“ Sluha jen přikývl, že rozumí. „Už léta postrádám knihu, díky které sme mohl používat své magické schopnosti a mohl ti přidávat léta života navíc jako kdysy, Thomasi. Kolik ti teď vlastně je let?“ „Stoosm, pane.“ „Pořád jsi ještě mladý a plný síly, kterou já potřebuji.“ „Jistě, já vím, pane.“ usmál se sluha.

„Thomasi, jsou nějaké nové zprávy ohledně té kněžky?“ „Ano, povídá se, že se její vesnice proti ní otočila a obvinila z čarodějnictví, za což se ve světě lidí trestá provazem.“ „Chceš mi říct, že je mrtvá??“ nechápal. „To nevyvracím, ale povídá se, že její tělo a duši hledá nějaký mág z Marinku a chce ji oživit.“ „Proč by to nějaký hlupák, co si přečetl pár stránekkouzel a hned se honosí titulem mág, proč by to dělal?“ „To zatím nevíme, ale snažíme se to zjistit.“ „Dobře Thomasi, teď mě nech osamotě.“

Sluha si vzal tác, na kterém přinesl pánovi půlnoční večeři a uklonil se. Když už bral za kliku, zarazil se a otočil se zpátky.

„Mimochodem, Lucie říkala, že cítila kolem hradu vetřelce.“ pán prudce otevřel oči a konečně se narovnal.

„Vetřelec? Specifikovala to nějak?“ „Není si jistá, ale domnívá se, že jde o člena klanu Utakou.“

„Těch prašivců, co chtějí můj hrad?! Jsou tu zase? A ty seš úplně v klidu?“ sluha jen přikývnul. Malíř vstal z křesla a zdálo se, že barva jeho očí ztmavla.

„Thomasi, nastala situace, kdy potřebuji tvou krev.“

K

Les okolo hradu je hustý a temný, jen některé přilehlé části u zdí hradu jsou osvětleny světlem vycházejíc zevnitř malými hradními okýnky. I přes tuto temnotu kníže Katunim Viktorínský dokonale viděl. Noc byla jeho den, žil a prožíval ji. Přes husté koruny stromů sem nemohl posvítit ani měsíc. Kníže seděl v koruně jednoho stromu na silné větvi a číhal na Utakonskýho veřelce. Všude byl klid jen sem tam zavál vítr a nadzvedl tenoučké větvičky jehličnanů, ze kterých se skládalo velké procento Viktorínského lesa. Kníže rozostřel své smysly jako síť po celé m svém okolí, už jen čeka, až se do ní nevítaný host polapí. Vzduch byl neobvykle studený, což se na jihu nestávalo často. Díval se na pěšinku pod sebou. I když tomu moc nevěřil, že by vetřelec šel spořádaně po cestičte pod ním, čekal, až bude moct tomu neřádovi ukázat, kdo je tady pánem. Ještě chvíli jen tak bezmyšlenkovitě hypnotizoval kamínek na pěšině před pod sebou, když náhle něco zatínilo zrak. Cítil, jak se k němu klidným krokem přibližuje vysoká postava zahalená kápí shrbená a odkapají mu sliny od úst. Samozdřejmně, to je typické pro tento klan. Katunim seskočil z větve na druhou a přiblížil se k místu, kde tušil nepřítele. Ocitl se přímo nad ním, v tu chvíli se i kapucín zastavil. Chvíli oba setrvali na místě, ale kníže měl silnou touhu ho odtud vyhnat. Odrazil se od větve a skočil po nepřítelovi. Povalil ho pod sebe do trávy. Do jeho hrudi zaryl hluboko dlouhé nehty a přímo do jeho tváře na něj výhružně syčel. Tím mu ukazoval své špičáky. Jeho zornice byly menší než špendlíková hlavička a okolo krvavě rudé panenky, které mu měli ukázat, ayb se tu více nezdržoval. Vetřelec se ale zachoval tak, jak to kníže nepředpokládal.

„Samotný kníže, sám mě přišel přivítat. O to jednoduší to bude.“ Kníže přidal na intenzitě syčení.

„Přicházím v dobrém, chci jen s tebou uzavřít smlouvu jménem celého Marinku.“ Katunim zaťal nehty hloubeji do jeho těla.

„Stále mi nevěříš, že? Dobře. Tady ti dám něco, co patří mému klanu.“ Navzdory bolesti v hrudníkuu zahrabal levou rukou v nepřeberném množství látky kápě než nahmatal plátěné pouzdro a podal jej knížeti. Ten přestal vyhrožovat ukazováním svých zubů a prohlédl si věc, kterou kapucín svýral ve své chlupaté tlapě, avšak on jeho hrudník svírat nepřestal. Vypadalo to jako kniha s jakousy složitou pečetí na deskách.

„Co to je?“ „No tááák kamaráde, už mě můžeš pustit, veř mi když ti dávam poklad Utakonů.“

Katunim si ještě chvíli prohlížel knihu mu nabízenou až nakonec povolil stisk svých nehtů v nepřítelově hrudi. Kapucín se zhluboka nadechl a vyskočil na zadní.

„Teda řeknu ti, ty máš ale metody, nechat sitvoje drápy zábodávat dál do těla, bylo by mě to i začalo bolet.“ Kníže jen hodil úšklebek jeho směrem, ale dál se zajímal o tajemnou knihu.

„Abych ti teda řekl o co jde: tohle je kniha mojí rodiny. Střežíme ji po staletí, abychom ji mohli dát vhodnému nástupci. Nemysli si ale, že jsi jím ty. Je to určitá kněžka z Delafie. Tobě tu knihu prozatím propůjčuji do vlastnictví. Stejně ji nedokážeš otevřít. Pečeť uvedená na obalu je důmyslně promyšlená, aby ji dokázal otevřít jen ten, komu kniha náleží.“ „A proč je ta kniha tak důležitá?“ „Ten kdo ji přečte, tomu připadne obrovská moc.“ Kníže se na chvíli zarazil, pak jen zavřel oči a snažil se uklidnit.

„Brzy ta kněžka přijde. Poté bude opět Kaligé patřit nám, jako tomu bylo dřív. Brzy nás mág Crowstain potáhne do války proti lidem, proti Uhorskýmu princi.“ zasmál se kapucín a zaklounil hlavu k nebesům. Tenoučký paprsek měsíčního svitu, který sem pronikal, odhlaoval kapucínovu pravou tvář.